Nejnovější(a pravděpodobně poslední) díly komixů:
Opuštěná: 5. díl
Gothic Mirage: 6. díl
Je t'aime: 4. díl

Co si budeš přát? - prostřední část

24. prosince 2011 v 16:54 | webmaster: Naensi Seuta |  Co si budeš přát?

Poslední den školy před vánočními prázdninami by se obvykle dal shrnout jedním slovem: katastrofa.
Odstartovala jsem ho stejně, jako kdyby nebyly Svátky za dveřmi. Při vstávání m napomáhal hrnek silné rozpustné kávy, která nabrala světle hnědou barvu díky mléku, které jsem do ní přidala. Dost jsem sladila.
Jediná věc, která v novém bytě připomínala blízkost Vánoc, byla láhev Vánočního likéru doktora Šťastlivce. Ha-ha.
Na oblečení jsem docela puntičkářka. Ale navzdory svému drobnému vzrůstu bych si nikdy nevzala boty na podpatku. Neumím v tom chodit.
Tušila jsem, že se všichni ve škole budou ladit do "vánoční atmošky", a nerada bych byla bílá vrána. Doma se mi z neznámého důvodu povalovaly trhlé sobí rohy s čelenkou, které jsem koupila na loňském trhu.
Proč ne, řekla jsem si v duchu a přihodila je do tašky. Venku v tom nebudu.
"Nakonec," oznámila jsem odrazu v zrcadle, když jsem si zaplétala hnědé nazrzlé vlasy do copů, "když už mám ty rohy, tak to stačí. Pohoda, ne?"
Potřebovala jsem to dokázat hlavně sama sobě.
Ve škole se všichni skvěle bavili, holky měly santovské čepice a chichotaly se; kluci tajně upíjeli z lahví na vodu, ve kterých ale voda nebyla.
"Správně trhlá čapka, Lenno," pochválil mě Nate z deváté třídy. Docela jsme se spolu ve škole bavili, ale jinak jsme se vůbec nevídali.
"Děkuju," houkla jsem na něj a přiblížila se k hloučku dívek, v jehož středu se skrývaly mé kamarádky.
"Lenni!" vyjekla Elle, když si mě všimla. Rovné blond vlasy si dnes nakulmovala a tak měla hlavu plnou kudrlinek. "Je fajn, žes ty rohy zas vytáhla! Vypadáš dobře."
"Díky," zopakovala jsem s úsměvem. "I tobě to sluší."
Vždycky je to se školou stejné. Nekonečný maraton chvály, komplimentů a lichotek. Čisté podlézání.
Chloe zamžourala očima orámovanýma hustými řasami - dnes zvýrazněné hnědou řasenkou. "Viděly jste to taky? Včera padala hvězda!"
Okamžitě se strhla debata. Co si přály. Jestli se to splní. Co se jim kdy už splnilo. Jak byly naivní, když byly malé. Jak se poprvé opily. Kdy si daly první cigaretu. První pusa.
Rozhovory jsou zavádějící.
Kdosi mi do ruky vtiskl kelímek s pitím a já z něj usrkávala maličkými doušky.
Koneckonců je mi čtrnáct.
Po nějaké době se mi z toho nekončícího rozplývavého bzikotutu hlasů splývajících do nesmyslného šumu udělalo zle. Začala se mi točit hlava.
"Potřebuju si někam sednout," zašeptala jsem další kamarádce Cordelii. "Trochu se mi motá hlava."
Cordy nepřítomně přikývla.
Ušklíbla jsem se. "Brum, brum."
Přikývla se stejným výrazem, usmála se a odvrátila se ode mě. "Jojo."
Nakonec jsem nevyšla jen z tělocvičny, ale i ze školní budovy. Čerstvý vzduch mi dělal dobře. Nebylo nijak chladno; u nás je v prosinci kolem jednadvaceti stupňů. Vyšplhala jsem na prolézačku na hřišti a usadila se nahoře.
Nohama jsem pohupovala v rytmu písničky, která vycházela(tumtudumtuduc) z tělocvičny.
Země mi málem vibrovala pod nohama.
Někdo mě zatahal za mikinu. "Co tu tak sama?"
"Hej!" zaprotestovala jsem a ztratila rovnováhu. Nohama jsem tvrdě dopadla na matičku zem. "Ahoj, Nate."
Nate měl na sohě volnou černou mikinu s nápisem "Charitu žeru" a jeho hnědé oči se smály.
Když mě vytáhl do stoje, všimla jsem si, že měří aspoň metr osmdesát. Spíš víc.
"Nejsi zrovna drobeček," podotkla jsem s úsměvem.
Zasmál se. "A ty jsi zase... kolik vlastně měříš?" Pohledem sjel na moje nohy obuté v ošoupaných cornverskách.
Hrdě jsem se vztyčila ve své NE-výšce. "Moc ne. Člověk by to málem napočítal na prstech."
Netrpělivě se zavrtěl. "A to je?"
"Metr padesát šest," odpověděla jsem. "To zíráš, co?"
Znovu se rozesmál. "Myslel jsem, že si to holky vynahrazujou botama na podpatku...?"
"A umíš si mě v tom představit?"
"Ne," odpověděl po pravdě. "Ale neodpovědělas mi, co tu děláš. Proč netancuješ s kámoškama?"
Rozšafně jsem rozhodila rukama. "Užívám si krás přírody. Udělalo se mi blbě."
"Aha," kývl s pochopením. "Moc jsi toho vypila." Zadíval se na kelímek v mojí ruce.
"Je první a skoro nic jsem nevypila!" odsekla jsem. Kelímek jsem odhodila a šampaňské, které obsahoval se rozprsklo po dlažbě.
"V klidu," bránil se. "Jak mám vědět, že tě něco takovýho urazí?!"
Uvědomila jsem si, že moje reakce byla dost přehnaná. "Jsem teď nějaká otrávená."
"Na to znám jeden dobrý lék."
Zvedla jsem k němu oči. "A to je...?"
Chytil mě za ruku a mě to tak překvapilo, že jsem neucukla. "Tanec. My barbaři ho provozujem často."
S úsměvem jsem se mu vysmekla, ale dál jsem se mu držela po boku. "My kultivovaní ale volíme jiný druh tance, než vy, myslím."
Pokrčil rameny. "Všechno je jednou poprvé."
S těmi slovy sebral ze země moje parohy, podíval se na ně a usmál se. "Je to divný, že tu nemáme sníh. Nevadí ti to někdy?"
"Ne," odpověděla jsem okamžitě bez přemýšlení. "Nikdy."

Už jsem to dokončila. Takže asi už dneska, nebo zítra závěrečná část. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama