Nejnovější(a pravděpodobně poslední) díly komixů:
Opuštěná: 5. díl
Gothic Mirage: 6. díl
Je t'aime: 4. díl

povídky

Život nás dvou - 1.kapitola

16. května 2009 v 8:29 | Megi
▼ Obrázek vytvořila *Sw{EE}t*Qu{EE}n*

Byl jednou jeden svět, jeden rok,měsíc,týden a den. Bylo 28. 5. 2011 a bylo 12:00 hodin. Jedna třída se tehdy v Postřelmově učila dějepis. K tabuli byli přivolané dvě dívky,které se naprosto nesnášeli.Neměli se vůbec rády.Každá byla rozdílná.Jedna byla módním hitem a druhá chytrolínským mozkem.Jedna prostě znala vše o světě a druhá zase o módě.Paní učitelka je zkoušela z Mezopotámie. Ta druhá Magda jmenovala se, nechtěla se přestat hlásit. Druhá Tereza bylo jméno její stála a koukala na učitelku. Ale najednou zazvonilo na přestávku a Tereza byla osvobozena před 3.otázkou . Paní učitelka dává vždy 6 otázek a těch zodpověděla Magda a dostala za 1. O přestávce Tereza přišla za Magdou a chtěla si s ní soukromně popovídat. Tak ji zatáhla na záchod. Tam Tereza začala na Magdu, jestli by ji nemohla doučovat. Magda chvíli přemýšlela, ale chtěla zase od Terky módní rady, protože do školy chodila ve svetru za 10 Kč. Obě se domluvili, odešli z WC ale ne zaráz . Terka odešla jako první a v puse měla žvýkačku a v uších sluchátka a dělala, že se nic neděje. Magda odcházela s aktovkou na zádech a dělala, že přemýšlí. Pak obě přišli do třídy a akorát zazvonilo.

Sestra- jedno velké (ne)štěstí- 4. kapitola

3. července 2008 v 10:51 | webmaster: M.argaret
Čvrtá kapitola Sestry je tu! Příjemné čtení ... =o)
Vyučování přetrpím, se Stelou do sebe naházíme oběd a vyrazíme do obchůdku o polední přestávce. Je to celkem velký krámek vedle školy, který se o poledce zaplňuje žáky až moc. Nejhezčí je výzdoba, kterou majitel obchodu mění podle ročního období i svátků. V zimě zavěsí na dveře krásné umělé vločky, do oken naaranžují blikající světýlka a ozdobený stromeček- a tímto vtáhnou kolemjdoucí do vánoční atmosféry a skoro je přinutí, aby si u nich něco koupili. Na jaře do malých květníčků vysází jarní rostliny a celý obchod vyzdobí papírovými kytičkami. V létě za výlohu vystavují obrázky letních krajin, ať už jsou to moře nebo letní Alpy, a přidají tam sluneční brýle, čímž to všechno pěkně doladí. Místo kytiček zavěsí papírová sluníčka. Podzimní výzdoba se skládá téměř jen z papírových listů. "Vnímáš mě, ségra???" zamává mi rukou před očima Stela, ale já jen zavrčím. Ke vší spravedlnosti jí učitelka nakonec nechala taky po škole. Projde kolem nás několik kluků a sukničkářsky zahvízdají a otáčí se za Stelou, která na ně svůdně špulí rty a mrká. Protočím panenky a zamířím ke vchodu do obchodu. "Hej! Čekej," volá na mě Stela, jenže já zdrhám k regálům s čokoládami a beru jedno Kinder Bueno. Pro jistotu se otočím, jestli za mnou sestra běží, ale tu teď obklopují nějaké holky a přihlouple se hihňají. Děvčata kolem Stely se rozdělují na tři skupiny. Ta první skupina je skupina holek, které za Stelou pořád lezou a pořád se hloupě chechtají a červenají a ptají se, kde sehnala tu rtěnku a odkud má ten top, divže ji nežádají o autogram. Druhá skupina jsou holky, které se zdají být opravdové kamarádky, ale nikdo jen tak neprokoukne jejich pravou tvář. Stela jim ale zřejmě věří. No a třetí skupina jsou ty závistivé. Bohužel se jim zatím nepodařilo Stelu nijak "srazit", protože ona se zkrátka nedá. Je to taková liška mazaná. Nevím, do které skupiny bych se zařadila já. Stela jenže aspoň někoho má. Ať jsou to ty obdivovatelky nebo kámošky nebo kluci. Já nemám nikoho, krom rodičů. Pro všechny jsem taková šedá myš. Ne že bych byla ošklivá nebo moc blbá, jen jsem jaksi nezapadla…Od doby co zemřela Julie… Do očí se mi hrnou slzy. Zaplatím a vybíhám pryč, na stranu od školy, do čtvrti, kde jsou hezké rodinné domečky. Opřu se o vysokou zeď, která ohraničuje jednoho z nich. Trochu pláču, když tu uslyším takový jemný uklidňující hlas. "Ty brečíš?" Zvednu hlavu a moje ubrečené oči pomalu zaostřují dívku asi tak v mém věku se zrzavými vlasy. Po obličeji má rozsázené pihy a uličnicky se usmívá, až mi tak připomíná Pipi Dlouhou Punčochu. "No…já…." Padne mi zrak na její tričko v agresivní zelené barvě a okrové tříčtvrťáky. "Jsem Sára," představí se a já pokývám hlavou. Uvědomím si, že tu dívku neznám, takže chodí určitě do jiné školy. "Já Linda," na oplátku ji pozdravím. Pláč už mě přešel a teď Sáru zkoumám ještě víc. Má zelené oči, podobnou barvu jako já. Je hezky opálená a svým úsměvem odhaluje bílé zuby. "Neměla bys už jít?" jukne směrem k naší škole, kde se už prostor dávno vylidnil. "Jejda!" polekám se. "Asi jo!" Utíkám ke škole a ani se s ní nerozloučím, což mě pochopitelně mrzí. Naštěstí dorazím do třídy ještě před zvoněním na hodinu a Stela se na mě mračí. Je jasné, že je na mě naštvaná. Dalo se to čekat. Máme mít dvouhodinovku výtvarky-to je jeden z mých oblíbených předmětů, i když zrovna moc kreslit neumím. Žvatlající žáky utiší zvonek a následný vchod naší paní učitelky na výtvarku Pomněnkové. Vlastně patří k takovým těm hodným, takže to je taky jeden z důvodů, proč se na tenhle předmět těším. Dneska se široce usmívá, div jí koutky pusy nezalézají za ucha. V náručí nese velké čtvrtky a začne nám je rozdávat. "Dnes chci, aby jste se opravdu snažili," upozorní nás a významně pohlédne na několik kluků. "A proč??!!" vykřikne někdo, ale učitelka tomu nevěnuje pozornost a pokračuje, čímž vlastně odpovídá na otázku pana Někoho. "Vaše obrázky totiž budu posílat do soutěže. Soutěž má téma Zátiší. Jen ten nejlepší z vás může vyhrát a získat nějakou krásnou cenu." Rozhostí se ticho. Pomněnku (tajná přezdívka=o)) to přinutí k smíchu. "Můžete malovat čím chcete.Dejte si na tom však záležet."
Já si vybírám barevné pastely. Ani vlastně nevím co kreslit. Nakonec si vybírám modrou pastelu a kreslím tmavě modré kytky a dopisní obálku s perem. Pomněnka mě chválí. "Vypadá to hezky," řekne. Jenže pak se zastaví u někoho jiného a prohlásí, že tenhle obrázek by měl vyhrát, protože je krásný a propracovaný. Přepadá mě zklamání. Uzavírám se do sebe a přesně jako táta kreslím a kreslím… Nevím, jestli se mi to povedlo, jelikož je to takový zvláštní, trochu ponurý a tajemný obraz. Chvíli se na něj dívám, a pak ho podle návodů učitelky podepíšu na druhé straně.

Sestra-jedno velké (ne)štěstí-3.kapitola

18. května 2008 v 17:33 | webmaster: M.argaret
Po dlouhé době je tu opět Sestra-jedno velké (ne)štěstí!
Příjemně čtení!!!
Do školy dorážím, pár minutek po osmé. Pomalu jdu tichými chodbami, a snažím se být stejně tak tiše, ale moje pantofle čvachtají o sto šest. "Tohle asi nedopadne dobře," šeptám, když se blížím ke své třídě. "Čvacht, čvacht," odpovídají mi pantofle a já beru za kliku. "…a je tedy celkem jasné, že…." slyším výklad učitelky. Otevřu dveře a hned strnu. Učitelka mě propichuje pohledem. "Tak jakpak jsme se vyspinkali, madam Hrdličková??" prohodí ironicky a já cítím jak rudnu. Třída propukne v smích. "Dostanu nějakou odpověď? Právě probíráme skladbu…můžeš jít hned k tabuli..." Chci něco namítnout, jenže ani pusa, ani nohy mě neposlouchají. "Přestaň ze sebe dělat tvrdé Y a radši nám řekni nějakou hezkou větu s několikanásobným podmětem a rozvitým přísudkem.. Hm?" Nechápu, proč musíme ještě v osmičce tohle opakovat! Tázavě se na mě zadívá a její oči se proměňují v úzké podezřívavé štěrbiny. "No, já…." koktám. "No?" Mlčím a třída opět vybuchne smíchy. Po očku se kouknu do lavic…ALE STELA TU TAKY NENÍ!!! "Koukáš na nějakého svého idola nebo vymýšlíš tu větu?" setře mě znovu naše češtinářka.Znovu zrudnu. Ale ne studem…zlostí!!! "Mazej si sednout! Nebo nebudeme mít z českého jazyka nic," povolí učitelka ale dodává: "Budeš po škole." Vzdychnu si a posadíme do své lavice. Ano, je to jen lavice, protože nikdo jiný se mnou nesedí. Jediná výhoda na tom je, že se aspoň můžu roztahovat. Jinak opravdu žádnou jinou výhodu v "samosezení" nevidím. Kde je vlastně Stela? Navrací se mi do hlavy otázka. Právě v tu chvíli se otevřou dveře, a v nich nestojí nikdo jiný, než moje sestra. Myslím, že tohle je jediný den v jejím životě, co přišla později než já. "Á, další Hrdličková! To si u vás v rodině nenastavili ráno budík?" Stela je trochu mimo. Jenže co je k zlosti- učitelka s ní odmítá strávit další minuty kázání a posílá si ji hned sednout! Ani ji nenechává po škole!!! Výhružně na ni pohlédnu, ale ona můj pohled nezachytí a jde si sednout vedle Marty. Pekelně potřebuju zvonění!

Sestra-jedno velké (ne)štěstí-2.kapitola

20. dubna 2008 v 18:13
Druhá kapitola....S chutí se do toho začtěte...
Bloudím ulicemi s výlohami. Zastavím se u jedné z nich- je to hračkářství. Rozhlédnu se, jestli tu nikdo není a se zájmem se přímo přitisknu na sklo a sleduju plyšového medvídka s korálkovýma očima. Vybaví se mi to. Všechno se mi vybaví. Měla jsem kamarádku. Opravdovou kamarádku. Nejlepší kamarádku, se kterou jsou vyrůstala už od narození. Jmenovala se Julie. Světlé vlasy a hnědé oči, to si pamatuju. Všechno jsme dělaly spolu. Byly jsme tak šťastné, že máme jedna druhou, ostatní nás nezajímali, stejně jsme si zvykly, že jsme nijak oblíbené nebyly. Jedna vždycky podržela druhou, a naše přátelství drželo a zpevňovalo se. Jenže pak jsme šly do pětky. Byl deštivý den, a já seděla v lavici a přemýšlela, jestli je Julie nemocná, protože nepřišla do školy. Ve třídách řádila chřipka, takže jsem to přisuzovala tomu. Ale nebyla to chřipka. Má nejlepší kamarádka měla s rodiči autonehodu. Její rodiče to nepřežili, ale Julie se stále držela. Jednou jsem navštívila v nemocnici. Seděla na lůžku, potaženém bílým povlečení a usmívala se. Skoro všechno měla obvázané, kromě pravé ruky. Posadila jsem se vedle ní. Mlčely jsme, až se pak najednou natáhla, a sundala z nemocničního stolku jejího nejoblíbenějšího plyšáka- medvídka Lízátka. "Na," zachraptěla. "Vezmi si ho. Chci abys ho měla…." Vzala jsem si ho a pak Julie zavřela oči a na obrazovce vedle postele se objevily rovné čáry a monitor se rozpípal. Věděla jsem, že to byla poslední Juliina slova, která mi řekla. Přitiskla jsem k sobě Lízátka a začala jsem brečet. Nejdřív to bylo takové ticé škytání, ale pak jsem se rozbrečela na plno. Chtěla jsem u ní zůstat, ale sestřička mě vyvedla ven. Řvala jsem. Já, máma, táta a možná i Stela jsme se dlouho z toho nemohli vzpamatovat. Já probrečela celé noci. I spolužáci z toho byli otřesení, ale za pár dnů se otřepali a žili dál. Nejspíš jen mě to hluboce poznamenalo. Od té doby nemám žádnou kamarádku. Stala se ze mě ještě šedivější myš. Ale předtím mi to nevadilo. Ale předtím jsem měla Julii. Pamatuju si tu nepřirozeně bledou tvář, oči s bílým povlakem, ten smutný úsměv. Vytrysknou mi slzy. Kdepak je vlastně Lízátko? Musím medvídka najít, až se vrátím ze školy. ŠKOLA! Kouknu se na hodinky. Panebože! To už je tolik?
....Přijde Linda pozdě? Co se bude dít dál? Už brzy v pokračování Sestra-jedno velké (ne)štěstí!!!

Sestra-jedno velké (ne)štěstí

10. dubna 2008 v 18:11 | webmaster: M.argaret
Máme tu první kapitoličku vůbec prvního příběhu na pokračování. Jmenuje se Sestra-jedno velké (ne)štěstí.
Příběh vypráví o Lindě a její sestře Stele. Má ji považovat za štěstí nebo neštěstí? A změní se někdy její pozice "šedá myš"? Zůstane osamělá napořád? Více a více Lindin dobrdružství se dozvíte při čtení naší povídky na pokračovaní.
Upozornění: Příběh je smyšlený, tudíž shoda jmen a děje je pouze NÁHODA.
A nyní už se můžete začíst do první kapitoly
 
 

Reklama